17. července - Zase ta magistrála
Včera jsme šli spát asi v 11 hodin. Hned v 1 nás ale vzbudil příchod čtvrté spolucestující. Tady na magistrále není příchod nového cestujícího vůbec krátká záležitost, takže už jsem pak byla z neustálého světla a hluku pořádně otrávená. Ale co se dalo dělat. Když přijdete do vlaku, musíte najít své místo, nasoukat do úložných prostorů všechna svá těžká zavazadla (a protože tato cestující měla horní lůžko, zavazadla zvedala do prostoru 2 m vysoko). Když jsou zavazadla na svých místech, podruhé prokazujete totožnost a jízdenku průvodčí, na kterou musíte počkat. Když všechny obejde, jde dělat další kolečko a vybírá staré povlečení z vašeho lůžka. Pak ve třetím kolečku vám donese nové. Pak si povlékáte matraci, polštář i deku. Už jen z množství úkonů je jasné, že to opravdu není záležitost na pár minut.
O to více jsme si ale pospali ráno. I přes neustálé buzení jsem oči otevřela až v 11 hodin. Ono by bylo 9, podle času, ve kterém jsme šli spát, ale přes noc jsme projeli další dvě časová pásma. Doma tehdy bylo 6 ráno, takže jsem měla pro pozdní spánek dobrou výmluvu. Všichni už byli vzhůru. Dali jsme se do řeči s našimi dvěma spolucestujícími. Od včerejška s námi jela Olja, nastoupila v Jekatěrinburgu tak jako my. Je jí odhadem kolem 50 let. Jela domů do Omsku, v Jekatěrinburgu byla na návštěvě u rodiny. Ráda slyšela, že jsme z Česka, protože její tatínek byl asi před 40 nebo 50 lety v Praze a moc se mu tam prý líbilo. Říkala, že ví, že jsme dříve byli Československo. A bavilo ji, jak jsou naše jazyky podobné. Ona říkala slova rusky, já jsem je říkala česky a smály jsme se, co vše je podobné, a že si vlastně dobře rozumíme, protože jsme jedna slovanská rodina. Prý si vždy čte i návody z Ikei ve všech jazycích a srovnává je pro zábavu.
Druhá spolucestující, která přistoupila v noci, se jmenuje Světlana. Je jí něco přes 40. Žije na poloostrově Jamal, což je místo na samém severu Sibiře. Hodně tvrdá oblast. Není to na ní nijak poznat. Jede jako my do Krasnoyarsku, navštívit syna, který je tam na vojně. Cestuje tři dny tam a tři dny zpátky. Pořád nám říká, že nemáme jíst ty nezdravé instantní polévky a bonbony, zatímco přikusuje okurku a čte ten nejkýčovitější zamilovaný román, jaký jsem kdy viděla :D I obal knihy tvoří dokonalý zamilovaný líbající se pár, který je lemovaný růžičkami a zlatou linkou. Dělá si srandu sama ze sebe, že by měla trochu cvičit, aby se jí dařilo lépe se vysoukat nahoru na její horní lůžko.
Den utíká jako voda, ještě když je o dvě hodiny kratší. Míjíme významnou řeku Irtyš v Omsku a ještě větší Ob ve čtvrtém nejlidnatějším městě Ruska - Novosibirsku. Obě se na sever odsud spojují ještě i s dalšími řekami a tvoří ještě vodnatější část Obu.
V Omsku, v Barabinsku a v Novosibirsku na chvíli vystupujeme z vlaku a koukáme po místních obchůdcích a místních lidech prodávajících všechno možné. Ve většině měst, kde jsme zatím stáli, jsme narazili jen na nádražní stánky, které jsou víceméně všechny stejné. Nejvíce osobitý byl Omsk, kde kromě stánků chodila spousta místních. Už když jsme vystoupili z vlaku, praštila nás přes nos intenzivní vůně ryb. Na perónu stály místní ženy, které prodávaly sušené ryby z Irtyše a okolních jezírek. Ryby byly vždy rozpůlené, vykuchané, usušené, a buď je nosili ve štosu jako papíry naskládané na sobě, nebo byly zavěšené na drátu, který byl vždy zapíchnutý přes oči. Bylo vidět, že rychlejší a hlasitější mladší žena toho prodala mnohem více, než stará pomalejší paní. Bylo mi to líto vidět, v tomhle je asi Rusko všude stejné. Všimla jsem si, že často prodávají i placky, které jsem nikdy předtím neviděla. Ptala jsem se, co to je. Byly to placky z kaviáru. Ten je v Rusku na každém kroku, takže obzvlášť tady v tomhle rybím městě mi to mohlo dojít. Opodál za plotem stáli dva pánové, kteří hlasitě propagovali své kožešiny a vlněné šátky. Trochu bokem seděli dva mladí kluci, kolem 16 let, a smáli se stejně starému kamarádovi, jak volá na lidi, ať si k němu přijdou koupit zmrzlinu. Nevypadalo to ale jako škodolibé posmívání, vypadali, že to byli kamarádi.
Tento vlak je snad ještě rozklepanější, než ten minulý. Připadáme si jako želatina na talíři, se kterým stále někdo třese. Ani nehoda na sebe nenechala dlouho čekat a při zalévání polévky horkou vodou jsem si opařila ruku i nohy. Naštěstí ne moc.
Večer bylo ve vlaku více živo, než obvykle. Spousta lidí nastupovala v Novosibirsku, tedy až po 8. hodině večer. Mezi nimi byla i nová spolucestující, která vzala místo, na kterém byla dříve Olja. Je to mladá žena, zhruba po třicítce, vypadá hodně pěstěně. Jméno neznám. V Novosibirsku také přistoupil policista, který vlak neustále prochází. Nelíbilo se mu, že má Adam na stole pivo a vyhrožoval pokutou. Tady nesmíte alkohol ukazovat na veřejnosti. Světlana naštěstí rychle zareagovala za nás - "Oni jsou cizinci, nerozumí vám." Sice jsme rozuměli moc dobře, ale očividně to byla nejlepší možná strategie. Policista se jen ušklíbl, a při představě, že by něco musel řešit s cizinci, raději rychle odešel. Se Světlanou jsme se rovnou i bavili o zákazu prodeje alkoholu přes noc. Setkala jsem se s ním i před dvěma lety v jihozápadním Rusku, potvrdila nám, že to pořád platí i pro celou zemi.
Těšíme už se zpátky na pevnou zem, i když zase jen na jednu noc. Tuto noc ještě musíme zvládnout ve vlaku. Tak snad bude trochu větší klid. Dobrou noc.