25. července - Z bývalého do současného hlavního města Mongolska
25. 7. 2019
"Jauvajs!" zaznělo hned brzy ráno přes celou naši jurtu. Ze spánku jsme se dnes probudili neobvykle rychle. Pod peřinu mi vlezl brouk a možná ve snaze zjistit, jestli už jsem mrtvá, tedy k jídlu, když se tak dlouho nehýbu, mě kousnul do břicha. Ještě že tohle byla poslední noc v jurtě. Taková koncentrace hmyzu se jen tak někde nevidí. Vyhnali jsme brouky ze zavazadel a pavouky z bot a oblečení a šli na snídani. Já jsem se ještě mračila a sledovala svůj kousanec, Adam z toho měl hroznou srandu. Vymýšlel, v jakou obludu se teď proměním a inspiroval se Spidermanem.
Na snídani jsme se těšili a zase jsme se pořádně nacpali. Tentokrát jsme snídali spolu s pěti francouzy, dvěma číňankami a jednou kanado/australankou. Přemýšlíme, čím to je, že se mají francouzi tak dobře, že tolik cestují. Rozloučili jsme se s úžasnou majitelkou ubytování, která mi řekla, že lístky do autobusu si můžu klidně schovat, protože tady se všichni znají a řidič už o nás i tak ví. Po snídani jsme si sbalili věci a čekali na auto, které nás odvezlo na autobus do Ulaanbaataru. Sice pozdě, ale přece. Po jeho zběsilé jízdě přes děravé cesty jsem okamžitě sáhla po Kinedrylu :D Když jsme k autobusu dorazili, většina lidí už tam byla a zavazadlový prostor byl narvaný barely benzínu. Řidič sice neuměl slovo anglicky, ale chytáním se za nos a kroutěním hlavou jsem mu jasně dala najevo, že naše zavazadla do toho benzínem smrdícího prostoru nedám a že se tam stejně sotva vejdou. Dali jsme je nakonec nahoru za zadní sedadla. Nasedli jsme a za chvíli jeli.
Cesta zpátky vedla po stejné trase, ale tentokrát jsme měli výhled na druhou stranu. Znovu jsme potkávali kamenné mohyly, často s modrými stužkami. Mohyly mají podle mě vzhledem k pravidelnosti rozmístění podél cest nějaký význam při určování vzdáleností.
Tak jako po cestě z Ulaanbaataru jsme zastavovali a po cestě rozdávali poštu. Tu a tam někdo stál u silnice nebo benzínky a čekal na balík, který řidiči někde dřív po cestě někdo předal spolu s pár penězi. Nevím, odkud se ti lidé k cestě dostali, když byla široko daleko jen step, ani nevím, jak dlouho na příjezd autobusu čekali. Jednou jsme vezli náhradní díl kamionu pro řidiče, který stál u cesty a opravoval ho. Kdo ví, jak dlouho, když už dostal i balík z Ulaanbaataru. Očividně to nebyla jednoduchá oprava, spousta součástek byla rozebraná a položená vedle na zemi.
Dělali jsme zastávku zase na stejném místě jako minule. Opět bylo nutné zvládnout cestu na záchod/díru s deskami a pak doufat, že člověk kdo ví co nechytil. Nemůžu se zbavit myšlenky, jak by to se všemi těmi otevřenými dírami vypadalo během povodní. Děsivé.
Tak jako po cestě do Kharkhorinu jsme celou cestu koukali na místní hudební videoklipy. Mám pocit, že to je všechno stejné :D Obzvlášť když pozoruji, jak řidič pořád dokola vybírá těch pár písniček, které se mu líbí nejvíce. S Adamovou poznámkou o tahání koček za ocas musím souhlasit. Po několika hodinách už mě to přestává bavit a zkouším to přehlušit jakoukoliv jinou hudbou ve sluchátcích.
Po cestě jsme viděli taky dopravní nehodu. Nevím, jak na takovém místě nehody vznikají, napadá mě jako nejpravděpodobnější spánek řidiče. Cesty jsou rovné, s minimem aut, okolo není široko daleko nic než step a v pozadí hory. Auto bylo mimo cestu, očividně se přetočilo přes střechu a dopadlo zpět na kola. Vypadá to, že se naštěstí nikomu nic nestalo. Další auto bylo zaparkované poblíž a lidé z něj asi přišli pomoct. Obě auta musela být nacpaná, protože mi připadalo, že tam okolo chodí snad 15 lidí. Sotva jsem začala přemýšlet o tom, jak asi vypadá lékařská péče nebo rychlost sanitek tady v opuštěné stepi, projeli jsme kolem další nehody. Tentokrát to byl autobus, který ležel v příkopě na boku a celý shořel. Lidé už tam nebyli, jen dva uklízeli ohořelé věci. Vzpomněla jsem si na všechny ty barely benzínu v našem zavazadlovém prostoru a neustálé porušování maximální rychlosti jízdy, které je tady tak nějak pravidlem, i přes makety policistů a policejních aut u cest, tak jako to mají i v Rusku. Znovu mě napadlo, jak rychle se sem v nouzi asi dostane lékař nebo hasiči a raději jsem koukala z okna na krávy.
Těsně před Ulaanbaatarem nás ještě zastavili policisti. Po řidiči chtěli doklady a dívali se do kufru. Za chvíli jsme jeli dál. A během deseti minut už jsme byli v Ulaanbaataru. Cesta přes nonstop neuvěřitelně ucpanou Ulici míru vždy každého zdrží, pohybovat se tady dá asi o 1 km za 15 minut. Když jedete mimo špičku. Na autobusovém nádraží jsme zastavili a vyrazili hned na jídlo do korejské restaurace, kde jsme byli minule. Dali jsme si ramen a Adam kořeněné kuře. Po cestě z restaurace šel Adam koupit pití, což byla mise na půl hodiny, vzhledem k frontám u pokladen. Pak už jen vybrat peníze, vzali jsme dalších 300 000 :D Vyšli jsme k cestě, abychom mohli chytit taxi. Venku se zrovna zvedla skoro vichřice, a v tomhle pískem zavátém městě nebylo ani možné se dívat. Všechno šlo do očí. Adam přemýšlel o tom, že možná právě proto mají místní lidé šikmé oči, protože jim tam pak nepadá tolik písku :D Taxi jsme opravdu po chvíli našli, tentokrát to byla žena. Vzala nás do hotelu za 10 000. Cesta byla 4,5 km a protože vedla kousek přes Ulici míru, jeli jsme asi třičtvrtě hodiny. V hotelu, kde jsme byli i před třemi dny, jsme se ubytovali a ještě jsme žádali o teplou vodu, která se k nám nakonec dostala taky. Bylo kvůli tomu nutné komunikovat přes google překladač mongolsky. V klidu jsme si pak vybalili věci a snad se dnes bude spát bez hmyzu lépe :)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář