5. sprna - Den, který má 30 hodin
A jsme na letišti. Nejprve nás kontrolují na přítomnost střelného prachu. Pak asi stokrát ukazujeme všem pasy a víza. Jsme uvnitř. Hledáme svou bránu k odbavení. Adam si nechává zabalit batoh a chce vozík na zavazadla. Pro něj musím jít ven já. Protože jsem ale vyšla ven, musím celé to divadlo s kontrolami a pasem absolvovat znovu. S vozíkem to ale není moc jednoduché - nejdřív jsem málem zbořila zábrany u kontroly na střelný prach - naštěstí se ti vojáci smáli. Pak jsem málem udělala kotrmelec přes vlastní vozítko, když jsem ve snaze ukázat paní pas zapla brzdu ještě když jsem byla v rychlé chůzi. Ty vozíky jsou tady hrozně složité :D
Našli jsme svou odbavovací bránu a zanedlouho se otevírala. Zapomněla jsem, že v zavazadle na odbavení nesmí být powerbanka a kvůli tomu jsem pípala na kontrole a musela kufr otvírat a hledat ji. Pak už jsme konečně mohli ke svému gatu. Hned jsme hladově hledali jakýkoliv zdroj jídla a pití. Takhle v noci byla otevřená jen kavárna s předraženými sendviči, ale co se dalo dělat. Letadlo mělo odlétat ve 2:40 ráno. Ve 2:30 nás ale teprve pustili dovnitř a pak jsme ještě dvě a půl hodiny stáli na runwayi kvůli bouřce a silnému dešti. Vzlétli jsme až po páté hodině. Někteří lidé nestíhají navazující spoje. My jsme si chtěli v Kyjevě zajít do naší oblíbené restaurace, ale s tím zpožděním to bohužel nestihneme. A stejně nás nenapadlo, že vlastně na Ukrajině potřebujeme víza :D Chvíli po vzletu jsme dostali sváču a druhou až před přistáním. Mezitím nám rozdávali vodu. Vedle nás seděly dvě číňanky, kamarádky, které společně cestovaly. Dnes jely do Evropy už po několikáté, konkrétně do Maďarska, Rakouska a Česka. Povídaly jsme si dlouho o Číně i o cestování po Evropě.
V Kyjevě jsme byli až před 11 hodinou dopoledne, namísto 7:45. Hned jsme prošli ke gatu na další let do Prahy. Sedli jsme si ještě do restaurace a dali si omeletu a boršč. Pak už jsme jen čekali na letadlo. Samozřejmě tady zase pršelo, opravdu teď můžeme říct, že nám aspoň chvíli pršelo na každém místě, kde jsme za ten měsíc byli :D
Letadlo do Prahy taky startovalo pozdě, asi o půl hodiny. Tentokrát vedle mě sedí muž mého věku. Je ukrajinec a do Česka jede na pracovní pohovor na pozici lékaře v nemocnici, kde si chce udělat atestaci. Je dobře oblečený, perfektně připravený a nevzdaluje se od svého sešitu s poznámkami a připravenými texty a rozhovory v češtině. Je z něj cítit napětí, zvědavost a velká kuráž do práce. Na mobilu si hraje s překladačem a učí se další věci česky. Už jen když vidím jeho svědomitost, tu pozici mu moc přeju. Asi se později podívám na internet, jestli jeho jméno najdu mezi lékaři té nemocnice.
Přistáli jsme se zpožděním, ale byli jsme zpátky v Česku! Chodili jsme po chodbách a halách letiště a obrovsky si užívali, že lidé kolem nás mluví a my jim rozumíme :D Kromě nás dvou jsme celý měsíc neslyšeli češtinu, nevěřili byste, jaká je to pak radost :D Vyzvedli jsme si zavazadla, byli jsme ale překvapení, že někdo očividně sahal do toho Adamova. Nechtělo se nám nic řešit, tak jsme šli na airport express. Potkali jsme tam i pána, který seděl v letadle vedle mě. Dojeli jsme na nádraží a hned šli směrem k Burger Kingu. Naobjednali jsme si jídlo a sedli jsme si ke klavíru, na který opravdu úžasně hrál mladý kluk. Opravdový talent. Když jsme dojedli, zamířili jsme už do vlaku, kde jsme si už polomrtví sedli a cestu do Ostravy nějak přežili. Na nádraží v Ostravě už čeká moje mamka. Moc ráda ji po takové době vidím :) Těším se, až dojedu domů a uvidím se i s dědou a babi a s papouškem. A stoprocentně usnu raz dva :D