31. července - Peking a jeho 20 mil obyvatel
Ráno jsme vstávali už před Pekingem. Spalo se nejlépe ze všech vlaků, akorát jsme měli pořád zalehlé uši kvůli velkým změnám nadmořské výšky, jeli jsme přes hory. Na místě jsme byli po 8 hodině a hned po vystoupení z vlaku jsme mohli naplno poznat dva nejintenzivnější pocity z červencového Pekingu - šílené horko a šílená přelidněnost. Z nádraží jsme se tlačili nekonečně dlouho, každý centimetr místa byl zaplněný lidmi. Jediné, co jsem měla v tu chvíli na mysli, bylo hlavně se nevzdálit od Adama, protože tady už bychom se nenašli nikdy. Nakonec jsme se vytlačili ven na skoro stejně přelidněné náměstí před nádražím. Začali jsme hledat, kde koupíme lístky na metro. Prolezli jsme to celé, ale nakonec nás nasměrovala až zaměstnankyně informací. Vystáli jsme nekonečnou frontu, která byla celá na přímém slunci. Když paní u pokladny slyšela angličtinu, chtěla nás poslat pryč, ať si vystojíme frontu znovu u jiné pokladny. Tak to jsem se už vztekla a do ruky jí vrazila peníze, že ty karty na metro vážně chci a nikam nejdu. Karty jsem dostala, i když jsem se ani nedozvěděla, kolik peněz na nich máme. Šli jsme si stoupnout do fronty o pár metrů vedle, tentokrát to byla fronta na prohlídku před vstupem do metra. Zase ty rentgeny. Tady v Číně ale pěkně poctivě. Opět jsme stáli celou dobu na přímém slunci v tom šíleném pařáku a Adam už vypadal, jako by vylezl z rybníku. Když jsme se dostali do metra, pro změnu nás tam čekala ledová klimatizace. Značení je tady naštěstí opravdu hodně dobře vymyšlené, takže se člověk neztratí. Se třemi přestupy jsme vystoupili na stanici u hotelu. Z ledové klimatizace zase rovnou do pařáku. Podle mapy nachystané už z domu jsme vyrazili k hotelu, asi kilometr daleko. Žádný hotel tam ale nebyl. Ptala jsem se místních a nic nevěděli. Až jsem nakonec narazila na moc příjemné zaměstnance nějaké galerie, kteří sice vůbec neuměli anglicky, ale adresu našeho hotelu vyhledali a zjistili, že to bylo opravdu jinde. No tak jsme se všemi zavazadly táhli ty 2 km jinam :/ Chodili jsme po ulici, kde to mělo být, v ruce jsem držela nákres mapy, kterou mi pán v galerii udělal. Pořád jsme neuměli najít hotel. Smíření s tím, že si asi najdeme taxi, a ať to stojí co to stojí, necháme ho ať hledá místo nás, jsme si stoupli k cestě. Žádné ale dlouho nejelo. Zkusila jsem ještě vlézt do nějakého centra s ordinacemi doktorů a zeptat se. Řekli mi, že to je přímo tady přes ulici. Stáli jsme u hotelu a byl tak nenápadný, že jsme si ani nevšimli. Název byl samozřejmě tak jako všechny nápisy široko daleko v čínštině, ale zkuste si to luštit. Anglický název byl asi 5 cm velkými písmeny jen na složené vlajce, ale našli jsme to, ubytovali se a zjistili, že už je vlastně skoro 12 hodin.
Vyrazili jsme do města, ať dnes ještě vůbec něco vidíme. Metrem jsme dojeli na stanici metra, u které jsou hned dva významné chrámy hned přes ulici. Buddhistický lamův chrám Yonghe a konfucionistický Konfuciův chrám, ať taky koukneme na jiné náboženství. Nejdřív jsme šli do buddhistického chrámu. Byl podobný jako chrámy předtím, a byl nádherný. Nejvíc mě dostala alej vzrostlých jinanů hned u vchodu, úžasné místo. Jinak byl chrám dost podobný těm předchozím. Mrzí mě, že jsme si ho neužili na 100 %, protože nám oběma bylo nějak divně. Nevím, jestli z nějakého jídla, z horka nebo z těch přechodů výšky na horách. Pili jsme vodu jako houby a pořád kupovali další. Když už jsme tam byli, zašli jsme i do toho konfucionistického chrámu. Byla to změna, měl jinou atmosférou, jiné sochy i trochu jinou architekturu. Na první pohled podobný buddhistickým, na druhý pohled úplně jiný. Z chrámu jsme ještě vyšli na uličku sloužící jako tržiště a trochu se tam porozhlédli. Úplně vyčerpaní jsme došli do metra a odjeli domů. Před výstupem z metra u hotelu jsme ještě nakoupili pití a zalezli na pokoj. Ráno vstáváme brzo, jsme unavení, upečení, máme plné zuby davů a potřebujeme se vyspat. Ale ty chrámy za to dnes stály :)