3. srpna - Přístavy tak velké, že se ani nedá spatřit moře
Na dnešek jsme měli v plánu cestu na pobřeží, podívat se na Tichý oceán. Vyrazili jsme ráno na vlakové nádraží a čekali na nástup do našeho vlaku - rychlovlaku, kterému se říká Bullet, tedy náboj z pistole. Už jen ten název zní lákavě. Bylo docela složité se zorientovat na obřím jižním pekingském nádraží. Nakonec jsme svůj terminál našli, díky vzácnému úkazu - anglicky mluvící číňance. Měli jsme ještě čas, tak jsme si zašli do McDonaldu. Zase jsme si pak vystáli frontu na nástupiště, kde už čekal náš vlak. Tvarem hodně podobný Sapsanu nebo dalším rychlovlakům, šla jsem si ho hned vyfotit. Uvnitř jsme seděli vedle paní, která mluvila dobře anglicky i se svou dcerou, tříletou roztomilou holčičkou, která měla i anglické jméno Alice. Vypadaly ale obě jako číňanky. Alice na nás často koukala, hrála si s panenkami, občas promluvila, byla ale stydlivá. Z okna jsme vyhlíželi tu nekonečnou konurbaci kolem Pekingu. Cesta byla dlouhá 100 km a i přesto jsme viděli celou dobu jen paneláky, sídliště, obytné zóny. Bez ustání. Je neuvěřitelné vidět město, ve kterém žije dvakrát více lidí než v celé ČR. V jednu chvíli jsem si všimla dálnice, připadalo mi ale, že auta jezdí strašně pomalu a přemýšlela jsem nad tím, jaký tady asi mají rychlostní limit. Ta auta ale ve skutečnosti nejela pomalu, jela 120 km/h. Koukla jsem na ukazatel rychlosti vlaku a na něm bylo číslo 348 km/h. Aha, tak to vysvětluje vše.
Vystoupili jsme na nádraží a šli hledat metro. To ale nešlo najít, i kdyz na mapě bylo. Ptali jsme se místních a nikdo nevěděl - jak můžou nevědět, že tady mají metro? Byli jsme zmatení. Neměli jsme moc času na cestu na pobřeží, tak jsme si chtěli vzít taxi. Nikdo nám ale nerozuměl. Zkusili jsme to ještě v bance, kde nám řekli, že metro tady není, že můžeme jet na pobřeží autobusem, a je to 20 km. Pořád jsem nechápala, proč je to 20 km, když jsme byli od vody asi 2 kilometry. Věděla jsem, že je pobřeží poseté exportními megapřístavy. Nevěděla jsem ale, že jsou bohužel úplně nepřístupné, takže nejbližší možnost zahlédnout vodu je 20 km daleko. A to jeste pořád ani není pláž, jen asi nějaký průzor. Čína prostě moře obětovala exportu. Achjo. To bychom nestihli vlak zpátky. Tak jsme se nechali odvézt na nádraží. Pořád jsem přemýšlela, jak je možné, že tady to metro není, když je k dispozici jeho mapa. Buď je teprve v plánu, a nebo si ho prostě vymysleli, aby vypadali lépe. Jinak fakt nevím.
Stejným vlakem jsme jeli zpět do Pekingu, tentokrát ale prostornější první třídou.
V Pekingu jsme si ještě zašli do parku Yuyuantan. Namočila jsem si nohy v jezeře a seděli jsme v klidu na jeho okraji a odpočívali. Z parku jsme ještě dojeli na trh u chrámů, kde jsme byli před pár dny. Konečně jsme sehnali minci pro dráčka Pí-šů. Následovala večeře na obvyklém místě a nakoupili jsme ještě nějaké jídlo i na ochutnávku na doma. Pak jsme šli do hotelu spát :)